Dalerův příběh o strachu, nebezpečí a Boží moci v Afghánistánu

Když Daler poprvé přijel do Afghánistánu, měl strach.

Dobrovolně se přihlásil jako tlumočník pro tým lékařů, kteří cestovali do odlehlé oblasti, aby pomáhali lidem téměř bez přístupu k lékařské péči. Tým přiletěl helikoptérou. Kolem nich se shromáždili teenageři nesoucí samopaly. Oblast ovládal velitel, jehož muži měli na starost bezpečnost.

Daler si byl nebezpečí vědom. Pocházel ze Střední Asie, z muslimského prostředí, a stal se křesťanem. V takovém prostředí, řekl, může toto vyznání člověka stát všechno.

A tak se rozhodl: mlčet, držet se zpátky, přežít.

„Byla to pro mě velmi, velmi děsivá situace,“ vzpomínal. „Jsem křesťan a obvykle, když zjistí, že muslim se stal křesťanem, považují za čest takového člověka zabít.“

A tak se rozhodl: mlčet, držet se zpátky, přežít.

„Rozhodl jsem se být nenápadný,“ řekl, „nepřitahovat na sebe žádnou pozornost.“

Nebezpečná mise v Afghánistánu

Ale lékaři dělali něco víc, než jen léčili těla. Když přicházeli pacienti s vážnými potížemi, modlili se. Vkládali ruce na nemocné a prosili Boha o pomoc. Daler překládal. Modlil se s nimi.

Stráže si toho všimly.

„Tenhle člověk má být muslim,“ řekli, „ale modlí se s nimi. Něco tu nesedí.“

Pak přišlo předvolání. Velitel a jeho muži si s ním chtěli promluvit.

Daler chápal, co to může znamenat. Strach se vrátil v plné síle. Ale když se modlil, vnímal, jak k němu Bůh jasně promlouvá: vezmi si Bibli, jdi k nim a důvěřuj mi.

„Mé srdce bylo plné strachu,“ řekl, „ale po modlitbě mě strach opustil. Získal jsem odvahu.“

Tu noc vešel do domu, kde muži pobývali. Čtyři z nich seděli kolem olejové lampy. Daler si k nim sedl s Biblí v ruce.

„Mé srdce bylo plné strachu.“

Daler

„Poslouchám vás,“ řekl jim.

Zeptali se ho narovinu: „Jsi muslim, nebo křesťan? Co jsi? Protože bys měl být muslimem.“

Daler odpověděl otevřeně.

„Od svých osmnácti let jsem křesťanem.“

Velitel byl překvapený. „Jak ses stal křesťanem?“ zeptal se.

Otázka, která ho mohla stát život

A tak Daler začal vyprávět svůj příběh.

Vyprávěl jim, jak jako mladý muž ze Střední Asie hledal Boha. V noci se sám modlil a mluvil k Bohu, o němž věřil, že je „někde nahoře“. Vyprávěl jim o tom, jak odjel na výměnný studijní pobyt do Ameriky a bydlel u křesťanské hostitelské rodiny, která se za něj šest měsíců před jeho příjezdem modlila. Vyprávěl jim, jak viděl jejich lásku, jak neochotně šel do církve, poslouchal, kladl otázky a pomalu si uvědomoval, že Ježíš Kristus je „ten pravý Bůh, ke kterému jsem se modlil“.

Vyprávěl jim o strachu, který cítil, když věděl, že se musí vrátit domů a říct o tom své rodině. Tři noci po sobě, řekl, slyšel mužský hlas, který říkal jen dvě slova: „Neboj se.“

Vyprávěl jim, jak nakonec řekl svému hostiteli, mládežnickému pastorovi, že se rozhodl odevzdat svůj život Ježíši Kristu. Pastor ho varoval: „Jsi si jistý? Protože to bude mít následky.“

Daler si byl jistý.

„Věřím, že mi Bůh řekl, abych se nebál,“ řekl.

Vyprávěl mužům o návratu do Střední Asie během občanské války, kdy ulicemi chodili ozbrojenci a radikální skupiny měly velký vliv. Vyprávěl jim, jak se jeho příbuzní sešli na uvítací oslavě a on jim oznámil: „Stal jsem se křesťanem.“ Byli v šoku. Někteří říkali, že mu v Americe vymyli mozek. Otec ho varoval, aby nevyslovoval jméno Ježíš. Přátelé říkali, že se zbláznil.

„Moji předkové uctívali Ježíše.“

Velitel

Pak Daler afghánským strážím řekl to, co pro něho bylo nejdůležitější: o Ježíšově smrti, vzkříšení, odpuštění, spasení a o Božím životě vstupujícím do lidského srdce.

Velitel poslouchal. Pak řekl něco, co Daler nečekal.

„Moji předkové, možná pět generací zpátky, uctívali Ježíše.“

Daler nejprve přemýšlel, jestli to není léčka. Ale muž pokračoval. Jeho rodina má na zdi stále strunné nástroje, řekl, předávané z generace na generaci.

„Tyto nástroje používali k uctívání Ježíše,“ řekl mu velitel. „Zpívali Ježíši jako Bohu.“

Když se atmosféra v místnosti změnila

Zatímco muž mluvil, něco se v místnosti změnilo.

„Duch Svatý, prostě Boží přítomnost přišla velmi mocným způsobem,“ řekl Daler. „Celá atmosféra se úplně proměnila.“

Muži, kteří byli nedůvěřiví, zpozorněli. Jejich postoj se změnil. Daler přesně nevěděl, co viděli nebo cítili, ale věděl, že ta místnost už není stejná.

„Ta přítomnost byla tak silná,“ řekl, „jako by se realita v té místnosti proměnila.“

Tři noci se vracel. Muži kladli otázky. Daler otevíral Bibli a četl. Požádal tým o Nové zákony v jejich jazyce a dal jim deset výtisků, protože velitel chtěl sdílet poselství se svou rodinou.

Druhou noc jim Daler předložil výzvu. Pokud budou jen poslouchat, řekl, stane se to „pěkným příběhem“ a ničím víc. Ale pokud upřímně přijmou Ježíše Krista, „přijde do vašeho srdce a změní váš život“.

Muži váhali. Dívali se na sebe, styděli se modlit se před ostatními. Požádali ho, aby přišel další noc.

Nečekaná odpověď na evangelium

Když se vrátil, zeptal se znovu.

„Chcete přijmout Krista?“

Jejich odpověď ho ohromila.

„Tu noc, když jsi odešel,“ řekli mu, „všichni jsme poklekli a přijali Krista.“

Druhé ráno, když se tým chystal k odletu, Daler znovu uviděl velitele. Vypadal jinak.

„Jeho tvář se úplně změnila,“ řekl Daler. „Byl to jiný člověk.“

Velitel a jeho muži přinesli dary: místní vyráběné náramky pro Dalerovu matku a sestru. „Jsme tak šťastní,“ řekli mu. „Jsme velmi požehnaní, že jsme tě potkali, že jsme tě požádali, abys přišel.“

Teprve tehdy se Daler dozvěděl, že poslouchali i další. Za závěsem ve vedlejší místnosti slyšely vše, co řekl, tlumočnice. Nevěděl, jestli se modlily, ale doufal, že toho slyšely dost na to, aby potkaly téhož Boha, který naplnil tu místnost.

„Zapomněl jsi, s kým jsi přišel“

Když Daler nastoupil zpět do helikoptéry a opouštěl Afghánistán, cítil úlevu. Tlak byl neustálý. Byl křesťan obklopený ozbrojenými muži, modlil se otevřeně tam, kde odhalení mohlo znamenat smrt.

Když se helikoptéra zvedla, modlil se: „Bože, přivedl jsi mě na tak nebezpečné místo a skrze mě jsi toto vykonal. Já jsem byl ten nejustrašenější člověk.“

Pak přišla věta, která ho navždy poznamenala.

„Zapomněl jsi, s kým jsi přišel.“

Daler to uslyšel ve svém duchu. Bůh mu ukazoval něco hlubšího než odvahu. Strach v jeho představách Boha zmenšil. Zbraně, nebezpečí, ozbrojení teenageři, možnost být zabit – to vše zaplnilo Dalerovu mysl, až se Bůh vedle toho zdál malý.

Ale Bůh nebyl malý.

„Viděl jsi ty zbraně, ty lidi,“ řekl Daler později a popisoval, co vnímal jako Boží slova. „Dostal jsi takový strach, že jsem se v tvém životě stal tak malým. Ale když jsem tě použil, ukázal jsem ti svou moc, co všechno dokážu.“

To byla lekce.

Daler přijel do Afghánistánu s myšlenkami hlavně na nebezpečí. Odjížděl s pochopením, že nikdy nešel sám.

„Zapomněl jsi, s kým jsi přišel,“ řekl mu Bůh.

Právě tam, kde byl strach nejsilnější, byla Jeho moc větší než jakákoli hrozba.

Strach byl skutečný. Nebezpečí bylo skutečné. Ale stejně skutečná byla i Boží přítomnost kolem olejové lampy v místnosti plné ozbrojených mužů. Stejně skutečný byl hlad po pravdě, který nahradil podezření. Stejně skutečná byla proměna ve velitelově tváři. Stejně skutečné bylo tiché Boží působení za závěsem, kde skryté posluchačky mohly slyšet evangelium.

Pro Dalera tento příběh nebyl o jeho odvaze. Trvá na tom, že byl „ten nejustrašenější člověk“. Byl o tom, že si ho Bůh přesto zvolil – a zjevil mu právě tam, kde byl strach nejsilnější, že Jeho moc je větší než jakákoli hrozba.

„Bůh je tak kreativní,“ řekl Daler. „Má tolik způsobů, jak vás překvapit.“

Vybavení afgánských křesťanů pro nejistou budoucnost

Daler pracuje s afghánskými křesťany, modlí se s nimi a vyučuje je. Vede také semináře pro muže, ženy a páry. Protože Afghánci žijí v nejistotě a nevědí, zda a kdy budou deportováni zpět do Afghánistánu, je tento čas vzácný. Daler uvádí příklad.

„Máme rodinu, která odešla. Byli deportováni zpět. Jsou to křesťané. Chodili do sboru dva roky nebo i déle. Teď jsou zpátky v Afghánistánu a snaží se začít život od nuly.“

Jejich příbuzní se je snaží podporovat a pomáhat jim, jak jen mohou. Když žili ve Střední Asii, pracoval on, jeho žena i děti, ale v Afghánistánu vydělává peníze jen otec. Ale do Afghánistánu se nevrátili s prázdnýma rukama.

„To, z čeho máme radost, je, že se naučili, jak se modlit, jak důvěřovat Bohu, jak vést duchovní boj. Naučili se spoustu věcí. Vyučovali jsme je. Viděli jsme velký růst, než odešli, než byli deportováni. Ted se za ně modlíme. Prostě důvěřujeme Bohu, že budou v pořádku. Že je ochrání.“

Modleme se za afgánské křesťany

🙏 Modleme se za jejich bezpečnost.

🙏 Modleme se, aby se setkali s dalšími křesťany a mohli se navzájem povzbuzovat.

🙏 Modleme se, aby našli místo, kde budou moci uctívat Boha.

🙏 Modleme se za přízeň u lidí, aby mohli získat práci.

🙏 Modleme se za jejich zdraví, aby se o ně Bůh staral.

🙏 Modleme se, aby do Afghánistánu přišel mír a aby bylo slyšet Boží poselství lásky k afghánskému lidu, protože věříme v Otce, který je láska. To je zajímavý koncept, který je mnoha Afgháncům cizí.

🙏 Modleme se, aby se více mladých lidí stalo vedoucími.

🙏 Modleme se za ducha moudrosti a zjevení pro mladé lidi, aby poznali Boha osobním způsobem.

🙏 Modleme se za více příležitostí k finančnímu požehnání, za mládežnické tábory, za dětské tábory, protože jsme viděli, kolik dobrého z těchto táborů vzešlo.

🙏 Modleme se za podporu ze strany širší církve.

🙏 Modleme se za podporu při školení jejich chválicích týmů a při tvorbě písní.

🙏 Modleme se za lidi, kteří umí psát křesťanské knihy pro děti a mládež – aby mohli mít více knih a literatury. To je zvláště důležité pro ty, kteří žijí v odlehlých oblastech.